Dvacet snímků, jeden příběh – jak jsem Tulouš vyprávěla evropskému publiku

Jsou věci, do kterých vstoupíte s respektem. A pak jsou věci, do kterých vstoupíte s respektem a v angličtině.

PechaKucha byla obojí.

Co je PechaKucha

PechaKucha je prezentační formát japonského původu s jasnými pravidly – dvacet snímků, každý běží přesně dvacet sekund. Nemůžete zpomalit, nemůžete se vrátit, nemůžete improvizovat. Každý snímek musí mluvit sám za sebe.

Když mě v rámci výstavy Bergschau – Kopec kreativity oslovili, abych v tomto formátu představila Tulouše, věděla jsem, že to bude výzva. Nevěděla jsem ještě, že to bude také jeden z nejsilnějších zážitků, které mi Tulouš přinesl.

Příprava, která mě donutila zamyslet se

Sednout si a v angličtině shrnout pět let podnikání do dvaceti snímků – to zní jednoduše. Jenže PechaKucha vás donutí si vybírat. Rozhodnout se, co je skutečně důležité. Co chcete, aby si publikum odneslo.

Prošla jsem celou cestu Tulouše od začátku. Od prvního snu o certifikovaných háčkovaných hračkách a prvních nezdarů, přes velký zlom, kdy manžel přišel s nápadem zkusit pletení rukama. Přes lásku na první dotek s merino vlnou a neuvěřitelné zjištění, že největší česárna ovčí vlny v Evropě stojí pouhých dvacet kilometrů od domova.

Pak přišla první hořčicová deka, nervózní sdílení na sociálních sítích a lavina objednávek, která přišla. Noční pletení, ruce, které bolely, a radost zákaznic, která to vždy vynahradila. Rozšíření sortimentu o polštáře, vznik zero-waste filozofie a limitovaných kolekcí z odstřižků. Ptáčci zpěváčci a tisíc kusů během prvních měsíců.

A pak druhá polovina příběhu – budování komunity tvůrkyň a tvůrců v Karlovarském kraji, certifikát Regionální produkt Poohří, workshopy a předávání lásky k ovčí vlně, přesah do firemního světa. Spolupráce s agenturou 4K a Inovačním centrem INION. Podnikatelky bez hranic a festival Alfa Ženy – a nakonec samotná výstava Bergschau, která celý příběh přivedla před evropské publikum.

Dvacet snímků. Jeden příběh. A otevřený konec.

Před evropským publikem

PechaKuchu jsem odehrála dvakrát – poprvé na německé straně ve Zwönitz v Sasku, podruhé v Karlových Varech, kam se výstava po měsíci přesunula.

Stát před evropským publikem a anglicky vyprávět příběh, který vznikl rukama v malém ateliéru v Karlových Varech – to byl moment, který si budu pamatovat. Ne proto, že byl dokonalý. Ale proto, že byl skutečný.

Zjistila jsem, že příběh Tulouše rezonuje i za hranicemi. Že ovčí vlna, místní dodavatel, bezezbytkový přístup a radost z tvoření jsou témata, která nepotřebují překlad.

Co mi to dalo

Příprava PechaKuchy mě naučila víc než jakýkoliv kurz prezentačních dovedností. Naučila mě, že příběh má sílu tehdy, když víte, proč ho vyprávíte. A že Tulouš má co říct – nejen zákaznicím v Česku, ale i publiku v Sasku, i návštěvnicím výstavy v Chemnitzu.

Naučila mě také, že hranice jsou mnohem propustnější, než se zdá. Stačí vzít vlnu do rukou – nebo v tomto případě mikrofon – a začít.

Přijďte do Tuloušova, vyberte si kousek, který vás osloví, zapadne do Vašeho domova, bude Vám dělat radost a budeme společně psát další kapitoly tohoto příběhu. 🤍